Žblebt roku 2015: Jan Fiala

„Jsem obhájce adopcí homosexuály, gay aktivista, wikipedista a vysokoškolský student. Jsem proti střídavce a jsem zastánce praxe českých soudů dávat děti většinou matkám...“

A žblebt pokračuje: "Právě ta maskulinní a přísnější výchova, která je otcům většinou blízká, z nich činí rušivý faktor ve výchově dětí.“

Nejsem obhájce adopcí dětí homosexuály z mnoha důvodů, které by vydaly na několik článků. Nejsem žádná aktivistka, ani nepřispívám do Wikipedie a doby mých studií jsou už pryč. Jsem matkou tří dětí, které vychováváme společně s manželem. Rozhodně jsem pro střídavou nebo společnou péči o děti, pokud dojde k rozvodu nebo rozchodu rodičů. Běžnou praxi českých soudů svěřovat děti většinou matkám vnímám jako diskriminační především směrem k dětem a také k jejich otcům.

Mám moc ráda oba své rodiče, mámu i tátu. Velmi si vážím svého tatínka, i když patřil ve výchově k těm možná trochu přísnějším. Vzpomínám si, že jako dítě jsem k němu doslova vzhlížela. Ale přesně jsem věděla, v čem se obracet na mámu a v čem naopak na tátu. Přestože se snažili oba táhnout ve výchově za jeden provaz, nebyli ve všem úplně stejní a jednotní. Pokud byl průšvih například se známkami ve škole, šla jsem za mámou, a když jsem rozbila meotar, běžela jsem se svěřit tátovi. Táta mě vedl ke sportu, ke vzdělání, máma byla a je i nyní mou důvěrnou duší a poradkyní. Jsem vděčná, že jsem se narodila právě jim a věřím, že to nebyla náhoda a že nikdo jiný by mne nedokázal vychovat lépe.

Nezastávám totiž ani další z bludných názorů autora tohoto žblebtu - že prý nezáleží na tom, kdo dítě přivede na svět, ale pouze na tom, kdo jej vychovává. To mi připomíná norské nebo v něčem i nacistické praktiky. Ostatně Jan Fiala se také vehementně zastává norského Barnevernetu. Pro něj je krev jen voda, pro mne nikoliv. Vím moc dobře o tom, co jsem si na svět přinesla po tátovi (tvrdohlavost) a co po mámě (upovídanost). Znám díky jejich společné výchově tak dobře přednosti a slabiny jich obou, že se v nich vidím jako v zrcadle a to mi umožňuje mé další fungování ve vztahu ke svému muži a i k našim dětem.

Mám ve svém okolí několik pěstounských rodin a i adoptivní rodiče, smekám před nimi. Pomáhají dětem v nouzi, dětem, jejichž rodiče zemřeli nebo zásadním způsobem selhali. Snaží se jim nahradit nenahraditelné. A na základě rozhovorů s nimi vím, že biologická (nebo genetická) výbava a vazba není ničím, co by bylo radno podceňovat. Není prostě tak úplně jednoduché vychovávat dítě, které není vaše. Vyžaduje to mnohem větší snahu a úsilí. A nemusí se to vždy vydařit.

Autora tohoto výroku prostě nechápu… Lámala jsem si dlouho hlavu nad tím, jaká je asi jeho představa ideální rodiny pro výchovu dítěte. Jací by měli podle něj být ti nejvhodnější rodiče? Jsou jimi „dva tátové“, byť to přirozeně není možné? Ale ne ti obyčejní, maskulinní a prý přísní, ale ti jiní, kteří jsou zřejmě jejich přesným opakem? A na těsném druhém místě jsou snad „dvě mámy“ – jen ty jsou asi vždy dostatečně benevolentní a laskavé? No a na třetím místě jsou pak mámy po rozvodu, kterým se díky praxi českých soudců podařilo odstavit ty „rušivé faktory“ od výchovy dětí?!?

Přitom sami gayové na jedné ze svých internetových stránek tvrdí na obhajobu adopcí dětí gayi něco, co naprosto popírá, že by tátové měli být nějakým „rušivým faktorem“. Dítě prý dokonce ani nepotřebuje nutně svou biologickou matku. Snaží se vyvrátit „mýtus mateřského instinktu“ a naopak propagují aktivní otcovství. Dle studií je údajně jisté, že ženy nejsou automaticky dost dobrými rodiči/matkami, a ani biologické rodičovství v tom nemusí hrát zásadní roli. Naopak muži stejně tak dobře mohou vykonávat péči o děti. Co k tomu dodat - podle všeho není muž jako muž.

Homosexuální muž a „nerušivý táta“ by měl asi podle Jana Fialy mít hlavně možnost zaplatit náhradní matce tučnou sumičku za to, že se stane živoucím inkubátorem „jeho“ dítěte a pak AHOJ, NAZDAR! – rozluč se, matko, navždy se svým děckem, které jsi v bolestech přivedla na svět, my dva miláčkové jsme si jej zaplatili, my si jej i vychováme... To, že dítě nikdy nepozná svou mámu, je asi všem fuk. A nebo u dvou lesbiček se vystřídají mnozí dárci spermií, v rodném listě dítěte však bude uvedeno „otec neznámý“… Copak nikomu nevadí, že tohle je v podstatě obchod s dětmi? A že je zde pošlapáváno základní deklarované právo dítěte na to, aby mohlo poznat své skutečné rodiče a mohlo jimi být vychováváno?

Ale to už jsem odbočila k adopcím, omlouvám se. Zásadní otázkou pro mne však zůstává, proč jsou podle mladého pana Fialy otcové „rušivým faktorem“ při výchově dětí. A přitom zároveň propaguje aktivní otcovství a především, aby si „dva tátové“ mohli dítě adoptovat. To mi není vůbec jasné…

Mám mnoho kamarádů a kamarádek, pro které je jejich táta v mnohém bližší člověk, než jejich matka. Pro některé jen v určitých věcech, pro jiné ve všem. A to bez ohledu na to, jestli svého tátu vnímají jako toho, kdo má větší svaly, smrdí, prdí, občas se neholí… A dokáže být někdy tvrdý a přísný… Prostě k němu mají naprostou důvěru a velmi blízký vztah. Dokážu si představit, jak moc by tito dnes už dospělí lidé asi trpěli, pokud by byli jako děti odstaveni od svých otců rozvodem. Děti jsou různé, ale oba dva své rodiče potřebují a mají právo je znát a být jimi vychovávány. Přes to vlak nejede, pane Fialo!

Na závěr vás, jako aktivistu, prosím o toto: snažte se svými aktivitami v prvé řadě prospět a zároveň nikomu neškodit, především ne dětem, které jsou dnes po rozvodu rodičů skutečně diskriminovány. Otcové nejsou „rušivými faktory“, naopak, jsou pro své děti velmi potřební a důležití - možnost vychovávat vlastní děti by nikdy neměla být podmíněna pohlavím rodiče.

Převzato z portálu Střídavka, kde můžete také hlasovat pro vybraný žblebt.