Žblebt roku 2015: Petr Hroch

„Na syndromu zavrženého rodiče se většinou podílejí oba rodiče.“ Autor výroku vychází prý ze své dlouholeté praxe. Nemá radost z nominace na Žblebt roku, nicméně si pevně stojí za svým názorem.

Já nejsem psycholog, nepracuji jako on dlouhodobě v manželské poradně, přesto na základě svých zkušeností, studia článků a materiálů a i po mnoha osobních rozhovorech si jsem jista tím, že se pan Hroch mýlí.

Totiž už jen ze samotného vysvětlení tohoto pojmu (zkratkou z angličtiny PAS – nebo česky SZR) je přece jasné, že za vypuknutím tohoto syndromu, který je závažným psychickým týráním dítěte, je vždy jen jeden z rodičů.

Pro jistotu jen přiblížím, že „syndrom zavrženého rodiče“ je definován jako porucha, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně odmítá a až systematicky nenávidí jednoho z rodičů. Příčinou vzniku je pak jednostranná manipulace dítěte jedním z rodičů proti druhému rodiči a následně jsou časté vlastní nevědomé snahy dítěte „očerňovat“ druhého rodiče za účelem převzít postoje i způsob chování toho rodiče, se kterým tráví většinu svého času.

Jak tedy poznáte, že dítě trpí tímto syndromem a že je jedním z rodičů takto psychicky týráno? Někdy se syndrom vyvine celkem rychle – ale téměř vždy mu předchází období izolace dítěte jedním z rodičů a odmítání jakýchkoliv kontaktů s druhým rodičem. Za cílem degradace druhého rodiče je vedena útočná kampaň, dítě je manipulováno, je mu vymýván mozek. Typické je tzv. „černobílé vidění“, kdy jeden z rodičů je ten nejlepší a druhý ten největší zloduch. Dítě nemá pocit viny, přebírá vypůjčené scénáře chování, neodůvodněné nepřátelství a nenávist se rozšiřuje i na ostatní členy rodiny ze strany zavrženého rodiče. Často máte pocit, že dítě nenávidí svého rodiče více, než bývalý partner, a přitom s ním nemá někdy téměř žádnou vlastní zkušenost, nebo ji má a vztahy s druhým rodičem byly v pořádku až do doby, kdy došlo k indoktrinaci druhým rodičem.

Tak, jako se říká, že bez práce nejsou koláče, podobně platí, že kde jeden rodič nepopouzí proti druhému, tam syndrom zavrženého rodiče prostě nevznikne. Znám ze života bohužel tolik smutných příběhů, kdy bych se vlastně ani moc nedivila, kdyby jeden z rodičů zlomil nad tím druhým hůl a spolu s ním i jejich společné děti. Například na alkoholu závislá a ve vztazích promiskuitní matka, o děti neschopná se postarat. Nebo otec násilník, vyhrožující své partnerce, že ji zahrabe na zahradě a nikdo ji nebude postrádat. Nebo ona gamblerka. Nebo on kriminálník. Mohla bych pokračovat dál a dál. Ani v podobně vyhrocených případech, ani v nechutných, ostrých, dlouholetých tahanicích o dítě a o majetek, však automaticky syndrom zavrženého rodiče nevzniká. Dokonce ani když oba rodiče vzájemně hází špínu jeden na druhého a popouzí jeden vůči druhému své dítě. Netvrdím, že v takových situacích dítě netrpí, že není závažným způsobem poškozováno a že nejsou zanedbávány jeho přirozené potřeby.

Nicméně o tento syndrom se zde nejedná. Pro něj je právě typická ta jednostrannost, neodůvodněnost, snaha o naprostou izolaci od druhého rodiče, vymývání mozku a zastrašování dítěte, závislost na péči a budování nezdravé citové závislosti pouze na jednom z rodičů. Je to projev nezralé osobnosti, žádný normální rodič toto svému dítěti neudělá.

Tento syndrom se v mnohém podobá syndromu stockholmskému. Jenže zatímco na vysvobození obětí z rukou únosců vynakládá náš stát mnohdy nemalé úsilí a prostředky (tímto zdravím Hanču i Tonču), tyto dětské oběti necháváme napospas jejich trýznitelům a bez jakékoliv pomoci. Dokonce jejich utrpení bagatelizujeme podobně nesmyslnými výroky, jako je tento žblebt.

Myslím si, že by se naše soudy, sociálky i různí znalci a psychologové jako pan Hroch měli na tento syndrom zaměřit a měli by hledat cesty, jak tomuto týrání dětí zabránit. Zatím jen strkají hlavy do písku. A tvrdí, podobně jako autor tohoto výroku, že vznik tohoto syndromu je vlastně jakýmsi „přirozeným“ vyústěním vyhrocených vztahů, že na tom mají podíl více méně oba rodiče a že s tím především nelze nic dělat. Přitom se dá dělat mnohé, hlavní je nepodporovat „jednorodičovství“ a automatické svěřování dětí matkám. A jakákoliv prokázaná manipulace a popouzení dítěte vůči druhému rodiči by podle mě měly být důvodem k výraznému omezení takovéto pochybné rodičovské péče. Prevencí vzniku syndromu zavrženého rodiče může být například střídavá péče, která nedává popouzejícímu rodiči dostatečný prostor a podmínky.

Ještě bych závěrem chtěla vyřídit pozdravy a povzbuzení všem zoufalým rodičům (matkám i otcům), jejichž dítě je tímto syndromem postiženo. Nevzdávejte to, naděje na uzdravení vašeho dítěte existuje. Ale jde o čas. Čím dříve se vše začne řešit, tím lépe. Často slýcháme, že za znásilnění si může sama znásilněná. Možná i za to, že vás někdo okrade, si nakonec můžete sami. Ale pro dobro a zdraví vašich dětí vás prosím, nenechte se nikdy okrást o své děti a připravit jim takové trápení na tomto světě, jako je život se syndromem zavrženého rodiče.

Převzato z portálu Střídavka, kde můžete také hlasovat pro vybraný žblebt.