Vsetínský zázrak

Vím, že to bude vypadat jako trapné přihřívání si své začátečnicko - blogerské polívčičky. Každý druhý je tu totiž odborník na romskou problematiku a je to navíc velmi citlivé téma těchto dní.  Ale já o těchto věcech přemýšlím fakt už hodně dlouho. A stále míň je nechápu.

v. hurtová

Vlastně o těch problémech s naší neoblíbenou menšinou uvažuju přinejmenším už od doby, kdy se díky "vyřešení" romské otázky vyšvihl jeden pan starosta do vysoké politiky. Většina lidí mu za to tehdy málem líbala ruce a dodnes mnozí čekají na to, že se s velikou slávou opět ujme své  funce v čele radnice. Pak prý bude zase lépe. Zatím moc dobře není, naše město je podle posledních průzkumů na 51. příčce z celkem 63 dotazovaných. Zjišťovalo se, jak se u nás žije, prostě sociální situace a jsme na tom nevalně hlavně díky nízkým platům a  vysoké dlouhodobé nezaměstnanosti. Kriminalita je však v normě, na to můžeme být hrdí, ale k tomu se ještě dostanu.

Nejdříve však k těm vzpomínkám, které mě dodnes nenechávají úplně klidnou. Podobných "pavlačáků", jako byl ten, co nás proslavil, bylo v centru Vsetína celkem dost, všechny se postupně rekonstruovaly, zvedaly se v nich nájmy a dodnes dobře slouží svému účelu. Někteří nepřizpůsobiví a neplatiči se ale nechali bydlet v posledním z nich, ten postupně chátral, říkalo se mu "dům hrůzy". A ne nadarmo. Občané volali po nápravě, podepisovali petice, především zdravotníci ze sousední polikiniky přímo úpěli. Ale řešit vám to stále tak nějak nešlo. Musely se dělat i nepopulární kroky, například zrušit jednu sportovní základní školu, která měla sice výbornou tradici i výsledky, ale pro její budovu se našlo lukrativnější využití. Taky bylo třeba spoustu věcí vybudovat, různá parkoviště, vylepšit náměstí, prostě bylo toho moc a nebylo to jednoduché. Jenže pak se přiblížily volby a, republiko, div se, ten odporné dopě zmizelo navždy z tváře města, jen se po něm zaprášilo. Jako zázrakem, i se svými obyvateli. Šlo to ráz naráz. Dokonce se stihly ještě i natisknout perfektní "bilbórdy".

Tož tak. Byl to velký úspěch (pro někoho). I nyní se naši radní či starostky snaží udržet nakročený směr, Romové se nám díky tomu téměř nevyskytují v centru města. Nevím, jak je to možné, ale už je snad ani nenapadne vysedávat před kulturákem. Jen někteří, co si hned nedali říct, se přemístili na chodník hlavní ulice, tam, co visí smuteční oznámení. Vlastně na lavičky lemující ulici. Hned naproti je totiž jedna herna (jedna z mnoha). A slušní lidé tam opět nemohli málem ani projít, zase došlo na stížnosti. Někoho ale napadlo další elegantní řešení - uřezat prostě ta dřevěná sedátka. Takže až se vám z některé z těch smutných zpráv o tom, kdo opustil tento svět, podlomí kolena, už si také nesednete.

Nebo odpad. Myslím ten velkoobjemový. Občané měli dříve možnost pravidelně vyhazovat staré skříně, televizory, gauče, prostě všechnu tu nepotřebnou vetěš přímo do připravených kontejnerů. Jenže u nich už číhali ONI, klidně tam hlídkovali celou noc, jen aby mohli vyhrabat a použít či zrecyklovat, co se jen dalo. To teda taky dost lidem vadilo. Možná někde v cizině mají co půl roku takové akce, že co kdo nechce, vystrčí přímo před dům na ulici, komu se to hodí, ten si to v klidu odnese a zbytek pak technické služby odklidí. Ale my ne, my nejsme tak bohatí, abychom podporovali takovéto lidi. To jsme si raději nechali vybudovat ještě jeden sběrný dvůr, poblíž centra. Možná by stačil i ten původní, za městem, ale evopské peníze se taky musí točit, že... Jen dopravu odpadu si teď každý musí obstarat už pěkně sám. Téměř všichni sice mají auto, jenže  málokomu se s tím chce složitě nakládat a převážet, popřípadě si shánět nákladní vozík. Výsledek je ten, že to každý stejně lifruje ke kontejnerům, i když se to nesmí. Ale co je hlavní, že nikdo nezná dne ani hodiny, kdy vás napadne něco vyhodit, takže už se žádné hlídky nedrží a nikdo na nás neparazituje. Ten věčný nepořádek u popelnic se už nějak přežije.

Pak se ještě (taky z peněz EU) podařilo krásně opravit jedno hřiště, které bylo předtím leta letoucí v havarijním stavu, asfalt samá boule. Jenže co se nestalo, ony si nám na tom zbrusunovém sportovišti pak začaly hrát děti. No kdyby děti, ale JEJICH děti. Normálně basket. Byla to hrůza. Copak jsme někde v Harlemu či co? Vůbec není pravda, že "kdo si hraje, nezlobí." Ani si nedovedete  představit  ten křik a ten svinčík všude kolem. Občané se opět oprávněně bouřili a chtěli raději úplně hřiště zrušit, než toto snášet. Jenže to by se musely vracet ty dotace. No, bylo to ošemetné, ale nakonec snad někoho zase osvítilo, možná se stal další zázrak nebo co, ale na tom hřišti si už děti nehrají. Vůbec žádné. Takže konečně mají v okolních domech svůj klid.
Pak že to nejde! Máme čisté město (když teda nepočítáme to okolí kontejnerů) a hlavně klidné, kriminalita ani žádné nepokoje nás tu netrápí. Pravda museli jsme něco obětovat. Museli jsme být tvrdí i sami na sebe a stále být ve střehu, protože doba je nejistá. Tolik prospěšných věcí bylo uděláno, tolik úsilí a nemalých investic nás to stálo. Ale naši občané jsou nevděční, nedají si pokoj, stále něco kritizují a nepřestávají si stěžovat. Teď se jim pro změnu nelíbí naše moderně pojaté náměstí Svobody. Prý se nedá přejít suchou nohou. Všude je plno louží a hlavně černočerného  bahna. Tak to nás teď asi nejvíc trápí. Nebo že by to bylo černé svědomí?