Dva jsou někdy málo

Znáte to, děti. Místo aby si čistily zuby, pořádají v koupelně konference. Někdy je napomínáme a někdy místo toho potají posloucháme. Ale psst, neprozraďte nás…

Saniťáčekvlahu

Posledně povídá  mladší kluk té naší nejstarší:“Káťo, víš, že se zeměkoule otáčí?“ A než se ona stačila nadechnout k odpovědi, prohlásí ten starší:“Já to trochu cítím…“ Oba jsme vyprskli smíchy. I když si vlastně ještě přesně vybavuju ten pocit z dětství -  ležím v trávě, hledím do nebe a přímo vnímám to otáčení.  Jestli se chcete vrátit zpátky do dob mládí, zkuste to také, je to moc nádherný zážitek. Ale nesmíte švindlovat, fakt to jde i za střízliva. Není ta naše planeta vlastně nic jiného, než jen takový kolotoč. Děti, zdá se,  to ví moc dobře.

Někdy jsou situace v životě, kdy se čas prostě zastaví, z minut jsou náhle hodiny a vy se třeba ne a NE dočkat sanitky. Je to jako  když na pouti vypne proud a vy jste uvězněni  v některé z nebezpečně vypadajících atrakcí.  Nebo se naopak svět s vámi začne točit mnohem rychleji, den má najednou asi tak 13 a půl hodiny a vy nestíháte. Už máte obavy, že to neustojíte  a  že vás odstředivá síla vymrští někam do vesmíru. Jsou to dny, kdy nevíte, co dřív, jestli sedět u lůžka v nemocnici, vyzvedávat zdravé dítě ve školce, nebo uspávat v kočárku tu nejmenší ratolest.

Jsou  prostě  chvíle, kdy je toho hodně i na dva rodiče a kdy si uvědomíte víc než jindy, jak moc vedle sebe potřebujete někoho, kdo by vás podržel.  A že ten druhý je nejen pomoc a opora pro vás, ale především je tu kvůli vašim dětem.  Nikdy jindy mi tolik nedochází potřeba sdílení se s partnerem, jako v těchto těžkých dnech mimo „běžnou rychlost otáčení Země“.  To, že se jako rodiče různě střídáme, je pak nutností jednak pro běžný chod domácnosti, pro péči o ostatní zdravé děti ale především pro toho ve špitále. Malý pacient se totiž raduje z každé milé návštěvy,  ale rodiče zde nikdo nenahradí.

Proto nechápu ty z nás, kteří si myslí, že po rozvodu nevadí, když  zůstanou, jak se říká, "na všechno sami".  Jejich zklamání  z krachu vztahu je asi tak veliké,  že už nechtějí o vystřídání se (třeba v nemocnici ale nejen tam)  či o jiné pomoci toho druhého ani slyšet. Ale copak tu jde pouze o ně? Často slyším věty typu:“ Já nikoho nepotřebuju, všechno zvládám…“ nebo „ Umím si to zařídit i jinak…“ Samozřejmě jsou tu další příbuzní, možná i  nový partner, ti všichni jistě  ochotně přispěchají na pomoc.  Jenže…

Jenže  děti vnímají  mnohem citlivěji  ty náhlé výkyvy „rychlostí“, všechny různé změny či stresy a potřebují  například právě v té nemocnici (ale také po celou dobu po rozvodu) zvýšenou pozornost a zesílenou péči od těch opravdu nejbližších. A kdo jiný by jim měl být bližší, než máma a táta?