Když se žena rozhodne a nemá dost...

Po přečtení článku paní Marcely Tobiášové "Když se žena rozhodne" mne napadlo tolik otázek, že bych jimi zřejmě zahltila celou její diskusi, proto volím tuto formu a budu vděčná jak talentované autorce tak i čtenářům za všechny názory...

Hned v úvodu článku zaznívá, aby případní mravokárci a ti, kteří nedělají v životě chyby a špatná rozhodnutí, dál nečetli. Ne že bych se za někoho takového považovala, ale popravdě řečeno jsem přece jen očekávala naznačované odhalení nějakých "prohřešků proti dobrým mravům" nebo chyb a přešlapů u postav příběhu. Jenže to se vůbec nekonalo... Chápu, že hlavní aktérka Jitka je dlouholetou přítelkyní paní Marcely a že je autorka zcela na její straně, přesto si myslím, že by ji mohla vnímat alespoň trochu nezaujatě. Jedinou výhradou proti Jitce tak jsou pouze její neoholené nohy. Mě by na takové kamarádce vadilo víc věcí.

Například to, že v pětadvaceti usoudila, že je čas pořídit si dítě. Možná jsem ze staré školy, když podle mých představ by vše mělo být přece jen jinak. Nejprve láska jako trám nebo chcete-li výběr vhodného partnera na celý život, pak potvrzení tohoto svazku a poté společné rozhodnutí o početí dítěte. Jak se asi cítil ten její Karel, když mu oznámila, že je těhotná, ale vdávat se nemíní a pokud chce, může se k ní nastěhovat? Nedokážu si moc představit, jak praktikovali ten jich "vztah - nevztah", když ona ho měla v záloze a vždycky si byla jistá, že ho má v hrsti.

Co se ale oběma protagonistům nedá upřít, je fakt, že neodepírají jeden druhému rodičovské poslání, pečují podle svých možností oba o dítě, vyházejí si navzájem vstříc a neštvou svou dceru jeden proti druhému. Dokonce tráví určitý čas společně zřejmě jen kvůli dítěti, to je opravdu obdivuhodné. Takže i Karel, na kterém moc suchých nití nezůstalo, v tomto směru vystupuje jako kladný hrdina, je jisté, že jako táta fungoval dokonale. 

To se pak nejlépe ukázalo, když na čtyři měsíce odcestoval do Japonska. Tehdy Jitce po celou dobu chyběla hlavně jeho pomoc s Eliškou. To, že také Karlovi může chybět "vystřídání" při péči, když se nakonec Jitka rozhodla pro náročný výcvik a několik měsíců bývala čtrnáct dní pryč, přijela na tři dny a odjela znovu, už asi není důležité. A poté odjela na půlroční misi. Možná také chybí i své dceři Elišce, jenže o té článek není. Doufám, že snad ne, při dnešních možnostech komunikace na dálku. Vlastně by mě Eliška v celém tom příběhu zajímala nejvíc. Z tvrzení, že nedávno řekla Karlovi, ať si furt nestěžuje, že máma je víc chlap než on, mi běhá mráz po zádech. Co vlastně znamená i pro nás dospělé to "víc chlap"? Dobrá fyzická kondice a střídání sexuálních partnerů? Nebo dát přednost kariéře a finačnímu zabezpečení před péčí o dítě? Opravdu takto vidíme chlapy?

Ještěže si nelze jen z několika zmínek udělat celkový obrázek například o výchovném působení rodičů jako vzorů pro dítě. Myslím si, že pokud je Jitka diskrétní vůči dceři, tak například její sexuální život je jen její věcí. Vyjádření: Armáda má totiž kromě peněz pro Jitku ještě jedno obrovské plus - množství potencionálních milenců. Dnes již platí - množství Jitčiných milenců... chápu jako nadsázku. Nicméně Karlovým jediným štěstím asi je, že nemá žádnou "armádu milenek". To by měl pravděpodobně jako otec velké a významné mínus. Možná by byl shledán i výchovně nevhodným.

Jenže kromě sexu hýbou našimi životy také peníze. I zde byly zdrojem konfliktů. Zaujalo mě, jak Jitka, které měla pocit, že jí otec přispívá na dítě nedostatečně, se snaží řešit tuto situaci. Přechází z tohoto důvodu ze zdravotnictví na mnohem lépe placenou pozici v armádě a dítě přenechává otci. Ze svých jistě výrazně zvýšených příjmů mu však přispívá pouze stejnou částku, jakou jí dával on. 

Takže se zde v mnohém znovu potvrzuje, jak pokřiveně je u nás vnímána rovnoprávnost mezi muži a ženami. CO JE ŽENĚ MÁLO, TO MUSÍ MUŽI VŽDY POSTAČIT...